„Já jsem s vámi až do konce světa“

Zrovna jsem se probírala jednou z kapitol knihy Zakotvi svůj život v Bohu od Eliase Velly, kde se zabývá strachem, úzkostmi a tím, jak se jich zbavit. Je to jeden z těch okamžiků, kdy zrovna přemýšlíte nad nějakým svým žabomyším problémem, vezmete do ruky první knihu, která se Vám namane, otevřete ji na první místě a tam najdete odpověď.  Vůbec si netroufám tohoto pána parafrázovat (proto doporučuji si přečíst, zájemcům půjčím) a na citaci tady nemám dost prostoru :), ale říká zhruba to, že lékem na naše strachy a úzkosti je příklad Božího zásahu v životě jiného člověka, nejvhodnějším místem pro hledání takového příkladu je samozřejmě Písmo svaté počínaje perlou mezi všemi lidskými osudy – Ježíšem a jeho zásahy do životů jiných. Elias Vella tam také píše, že někdy stačí prostě podívat se kolem sebe, jak Bůh působí v životech našich blízkých, jak působí v našem životě,  v každém přítomném okamžiku.

Opravdu se stydím za to, kolikrát mě Pán Ježíš už musel v životě přesvědčovat, že je se mnou a že se nemusím bát, protože moje obavy nejsou ničím v porovnání s tím, jak snadno je On může vyléčit. Tím spíš když se ohlédnu za událostmi uběhlého půlroku, které byly pro mě učebnicí pozorování Božího působení, jeho hmatatelné přítomnosti v mém životě. Jen několik konkrétních příkladů...

Když jsem byla ztracená v jednom z největších velkoměst světa a už se začínala smiřovat s tím, že mě nejspíš někde někdo zabije nebo umřu hlady, z čista jasna se přede mnou objevili kamarádi z campu, o nichž jsem ani nedoufala, že by mohli být poblíž.

Když jsem v jiném americkém městě přišla o ubytování a toulala se s kufrem ulicemi, kde se vzal tu se vzal, zastavil mi taxikář, který mě odvezl do snové ubytovny a nic za to nechtěl.

Když se nám s kamarády rozbilo auto v pustině, kterou jsme projížděli dobrou hodinu a nepotkali živáčka, najednou se mezi stromy objevil domek, kde na nás čekal ochotný pán, který nám pomohl dostat se domů.

Když jsem pak jednou hledala cestu a už jsem byla tak zoufalá, že jsme se bála, že ji snad nikdy nenajdu, nastoupila jsem do prvního autobusu, který přijel a zeptala se řidiče, kudy se tam dostanu, ten se na mě usmál a řekl: „Jen si klidně nasedněte, já vás tam odvezu.“ A ani si nevzal peníze.

Když jsem se přemýšlela o tom, co se mnou bude až se vrátím z Ameriky domů a neviděla žádné východisko, náhodou mi zrovna napsala kamarádka, že potřebuje za sebe náhradu v Irsku na práci v rodině jako au-pair.

Když jsem si pak zase nebyla jistá, zda do Irska jet či nejet, zeptala jsem se na jedné mši svaté Pána: „Tak mi dej jasné znamení, mám nebo nemám?“ A v prvním čtení jsem pochytila pouze jednu větu: Rise and Eat because your journey is too long for you. Tuhle pasáž nikdy v životě nezapomenu, protože v tu chvíli opravdu pohnula mým svědomím.

A hlavně, když jsem v Irsku prožívala dost dlouhou dobu krušné období a nejenže jsem se cítila opuštěná, ale opravdu jsem byla úplně sama, byl mi Pán Ježíš nejbližším přítelem, jediným, se kterým jsem mohla opravdu mluvit a který mi rozuměl. Poslední bod je sice trošku abstraktnější než ty předchozí, ale o nic míň zázračný.

Někdo by možná řekl, že jsou to všechno jenom náhody, ale já vím, že jsou to Boží zásahy do mého života. To už prostě člověk pozná jenom podle toho, že si v tu chvíli Boží přítomnost uvědomí a má chuť Bohu nekonečně děkovat. Každý si jistě v tom svém životě nějaké takové chvíle najde, stačí se jen lépe soustředit, jsou v maličkostech, to když nás Pán nenechá přejet autem, umřít hladem, polámat si nohy na náledí, to jak nás chrání jako svoje ovečky a my o tom ani nevíme. Někdy si člověk ty velké maličkosti uvědomuje sám, někdy mu to musí někdo připomenout, někdy potřebuje ránu do hlavy, aby se mu rozsvítilo (u mě se většinou jedná až o poslední možnost :)). Když ale touží Boží přítomnost ve svém životě pocítit, stačí Ho pozvat, a ja vím, že Jeho není potřeba volat dvakrát.