Zpíváme o naději

Moje tříleta sveřenkyně se mě jednou odpoledne, když jsme spolu prohlížely kytičky na louce, zeptala: “Are you the flower of the God?” Nejdřív jsem se podivila, kde mohla tak malá holčička něco takového vzít. Pak jsem se pousmála nad poetičností toho spojení. A nakonec jsem začala uvažovat o otázce, kterou mi položila. Myslím, že jediná pravdivá odpověď je: “Doufám.”

                Když jsem přijela do Irska jako au-pair, ocitla jsme se ve světě, o kterém jsem nikdy dřív neuvažovala, že bych v něm chtěla být. Při pohledu zpět, jako malá jsem se chtěla stát spisovatelkou, dospělí mě ale od toho odradili, protože takhle se přece uživit nedá. Postupně se moje představy o šťastné budoucnosti zformovaly na dost obyčejný scénář: milující manžel, šťastná rodinka, práce, která mě bude bavit. Ale popravdě řečeno, nikdy jsem neměla jasnou představu, jak toho dosáhnout a tak jsem se nechala unášet proudem. Přece všichni, kdo neví, čím by měli  být, chodí na gymnázium… všichni, kdo chodili na gymnázium přece chodí studovat… všichni přece atd. Časem mě samozřejmě napadlo, že by bylo fajn nedělat to, co všichni, ale nenapadlo mě jak. Pak jsem potkala Boha a začaly se kolem mě dít věci, o kterých jsme dřív nepřemýšlela, že by se mohly stát zrovna mě. Bůh ale veděl, jak si to načasovat, protože mě zastihl zrovna v okamžiku, kdy mi vůbec nevadilo vyměnit svoje plány za ty Jeho, protože jak jsem řekla, do svých 22 let jsem dosud nepojala reálnou představu, co se svým životem dělat.

 Přibližně od svých tří let jsmem přestala mít problém opustit maminčinu sukni a ta se pak nedivila, když jsme jí oznámila, že odjíždím na tři měsíce do Ameriky. Byl to pro mě samozřejmě šok, ale po prvotním zděšení jsem si tu změnu naprosto zamilovala a do posledního doušku užila. Pořád jsem žila pocitem, ze můj život se pohnul, že jsem uspokojila svoje světoběžné choutky a že jsem ve správný čas na správném místě se správnými lidmi. Obklopoval mě pocit neutuchající radosti z toho, že Bůh je se mnou. V mnoha situacích jsem se o tom přesvědčila a neumím popsat ten pocit, když  si poprvé uvědomíte, že Bůh vám dělá au-pair ve dne v noci a nespustí z vás oči.  Jak už jsem dřív napsala, na konci se přede mnou otevřela šance odjet do Irska na podstatně delší dobu jako au-pair. Od začátku jsem z toho byla nadšená a přesvědčená, že to je to místo, kde mě Bůh chce mít. Až když jsem se octla tady, došlo mi, že jsem spíš jako v cizím snu a po tomhle jsem já vlastně nikdy netoužila.Začátek byl poněkud zvlaštní spojen se zmatenými myšlenkami, byť jsem dostala tu nejlepší rodinu, jakou jsem si mohla přát, v té nejkrasnější zemi, jakou jsem zatím viděla. Stále věřím, že má přítomnost tady má svůj úžasný důvod, nepotřebuji ho znát hned, stačí, že On ho zná. Ale v tom momentě, kdy se mě Siofra zeptala: “Are you the flower of the God?” a já jí odpověděla: “To doufám,” zjistila jsem, jakou hloubku tohle jedno slovo má. Jak krasné je doufat!! Naprosto nevím, co se tady se mnou bude dít a kam půjdu pak a jak to všecko dopadne. Ale mám to štěstí, že poprvé mám naději.

V Americe jsem přišla na to, jak krásné je věřit. Tady přicházím na kloub tomu, že doufat je něco ještě hlubšího, pokládáme se tím Bohu plně do rukou. Toužíme tím sjednotit svoji vůli s Jeho. Někdo by třeba řekl, že tím ztrácíme svoji vlastní, říká se přece “člověče přičiň se, pánbůh ti pomůže”. Já to ale vidím trochu jinak. Kdo chce k Bohu křičet co nejhlasitěji, musí se co nejvíc ztišit. Myslím, že s nadějí je to stejné. Kdo si chce být co nejjistější, že jeho rozhodnutí, kam směřovat vlastní život, jsou správná, měl by ho otevřít Bohu, aby ho mohl formovat a to udělá jedině tak, že učiní Boha svou jedinou jistotou.

                Doufat je něco trochu jiného než věřit. A ujišťujeme se o tom pokaždé, když se modlíme “Ježíši v Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nade všechno miluji.” Na stupnici od veřit k milovat je v doufáni o trochu víc citu a o trochu míň jistoty. Kdo v něco věří, je o tom přesvědčen. Kdo doufá, touží si být jist, ale není.  Proč by měl taky člověk, který něco zná, v to ještě doufat? Věřím, že Bůh je a že je se mnou. Doufám, že mi dá šanci do dalších začátků, ikdyž Ho pořád dokola zklamávám.

                Jsme Božími květinami? Nevíme, ale můžeme doufat, že směrem k Němu rosteme.