Ať je Bůh mým osudem

Jsou dny, kdy si člověk připadá na dně, smutný a přemožený životem, sedí a říká sám sobě: "Už nemůžu!! Tohle je konec, to rozhodně nezvládnu!" Považuji se za nejšťastnějšího člověka na světě, že jsem se do této situace mohla dostat.

Zní to trochu paradoxně a nevěřící člověk by si zaklepal na čelo. Díky tomu stavu znechucení sama nad sebou a strachu, že už mi nikdo, tím míň Bůh, nemůže odpustit, jsem se však stala ideálním nástrojem pro Boží zázrak. Naprostou náhodou jsem dostala nabídku jet na Festival mládeže do Medugorje, což jsem přijala a v tu chvíli se všechny moje myšlenky a naděje smrskly v jedinou: Tohle mi musí pomoct, něco se musí stát! Jela jsem tam a jinou možnost jsem si nepřipouštěla. A Bůh se nade mnou smiloval stejně, jako se smiluje nad každým maličkým, který potřebuje Jeho pomoc. Byl to jediný dotek, asi deset vteřin, ale stačilo to, abych tam dalších deset dní strávila v slzách vděčnosti a na kolenou. Naučila jsem se mluvit s Ježíšem, milovat Pannu Marii a naučila jsme se doufat v Boha Otce V den odjezdu jsem měla obrovský strach jet domů, vrátit se mezi lidi, kteří nebyli takový zážitek schopni pochopit. To jsem poprvé vyslovila modlitbu, která je dneska mojí nejčastější :-) : "Bože bojím se, odevzdávám Ti svůj strach a celý svůj život, postarej se o mě!" A můj život nabral takové obrátky, že se mi o tom ve snu nezdálo. Jedna moudrá dáma mi v Medugorji řekla: "Ježíš tě miluje a chce pro tebe to nejlepší, odevzdej Mu svoje bolesti a všechno, co tě od Něj vzdaluje a On to všecko vyrve z tvého srdce a naplní tě lepšími věcmi". Vzdala jsem se svojí, do té doby největší lásky - závodění, kde jsem měla spoustu přátel, ale ani jeden z nich nebyl pokřtěný. A téměř ze dne na den jsem byla vcucnutá křesťanským společenstvím studentů Salaš v Hradci, za které bych v současnosti dýchala a kde jsme zjistila, kolik mladých věřících, úžasných lidí běhá po světě. Na podzim, když jsem začala přemýšlet o tom, co budu dělat v létě, když už nebudu moct závodit přišla jedna známá a zeptala se, jestli s ní nechci odlětět do USA. A já souhlasila. Ona nakonec neletí, ale já, dá li Pán, budu za 36 hodin v Portlandu ve státě Maine. Vzdala jsem se i dalších věcí a věřím tomu, že dojde na další, ikdyž dneska mi to připadá ještě moc těžké. Minulý týden jsem byla biřmovaná a tím se moje putování dobralo až na začátek :) Těším se, jakým směrem se můj život bude dál ubírat. 

Dřív jsem všechno plánovala a když se ty plány zkazily, cítila jsme se ohromně nešťastná. Dneska neplánuju nic, nechávám se vést tam, kde mě Bůh chce mít a věci jsou najednou snazší, hezčí. Dřív jsem nedokázala pochopit, jak se člověk, který se svazuje dodržováním zákazů a příkazů může cítit svobodný. Dneska vím, že když chce člověk cítit Boha ve svém srdci, musí se zříct všeho a nejdřív sám sebe a svých směšných představ o vlastním životě a teprve pak se může cítit volný.

Mrzí mě, že tolik lidí Boha obviňuje za svá špatná rozhodnutí, za svoje smutné osudy a přitom nevědí, že Bůh to s námi myslí vždycky dobře a s každou ránou nám dává šanci najít správný směr. Ikdyž se jedna moje nevěřící kamarádka vyjádřila o této větě jako o klišé, pro mě je v ní hluboká pravda! Cítila jsem se zatlačená do rohu a ve tmě a On ty zdi kolem mě zboural a vyvedl mě na světlo.

Připadám si trochu jako nevěřící Tomáš. Já jsem taky nevěřila, dokud jsem neviděla. A proto jsem dneska šťastná, že můžu říct: "Pán můj a Bůh můj". Modlím se a doufám, že takových Tomášů ve svém životě uvidím víc!